The Poughkeepsie Tapes (2007) – recenze

Film The Poughkeepsie Tapes, který měl premiéru v roce 2007, sleduje v bodech průběh vyšetřování celého případu, výpovědi svědků, útržky relací lokálních zpravodajských stanic, to vše proloženo ukázkami ze zmíněného archivu.

Je vhodné zmínit, že pokud se na něco tvůrci filmu soustředili, potom na vytvoření dojmu maximální hodnověrnosti. Každá sekvence, každý střih, ať už se jedná o svědectví nebo informaci ve zpravodajském pořadu, vypadá přesně tak, jak je znáte z obrazovek. Formát převzatý z dokumentárních kanálů je natolik nepřehlédnutelný, že si sami po chvíli položíte otázku, jestli se skutečně díváte na fiktivní příběh nebo na zdokumentované reálie. Ten pocit samozřejmě přejde ve chvíli, kdy na obrazovce uvidíte první známou tvář, o které víte, že jde o herce, ale ani to neubere filmu na naléhavé reálnosti – navíc cílem výběru herců u podobných snímků je snaha o co nejřidší výskyt „provařených“ obličejů.

Určitě je dobré si také připomenout, že The Poughkeepsie Tapes naplňuje obsah žánru found footage doslova, protože zde skutečně dojde k nalezení záznamů. Z tohoto pohledu mi jen občas přijde na mysl otázka, v jaké době a jakou kamerou vlastně padouch své činy zaznamenával, protože časový rozsah páchání činů zahrnuje zhruba 10 let a první pohřešování je z roku 1988. V souvislosti s tím si vzpomenu, že jsem ještě na přelomu tisíciletí tahal na rameni velkou VHS kameru, a s takovou výbavou by vrah z filmu některé akce asi nezvládl. Ale USA nebyly socialistické Československo a jak „osmička“ tak VHS-C, tedy kazety malých formátů, již tehdy existovaly.

Ve filmu vystupuje celá řada osob, ale o nikom z nich se nedá napsat, že by si zde více zahrál, a tak i vcelku postrádá smysl hodnotit herecké výkony – prostě tu žádné nejsou a v krátkých reportážních záběrech si účinkující počínají bezchybně; i padouch sám se v obraze vyskytuje minimálně. Vše je zde podřízeno věrohodnému zobrazení ať už fyzické nebo psychické brutality, a toho se nám dostane v hojné míře. Ve filmu není místo, kdy by si diváci mohli odpočinout a vydechnout, i scéna, která by v bežném případě vyvolala spíše úsměv (nápověda: balón) tady působí nesmírně tísnivě.

Kvalitou zpracování a zejména potom nekompromisní atmosférou bych zařadil The Poughkeepsie Tapes mezi dosavadní vrcholy found footage žánru. Přestože jde již o deset let starý film, asi bychom neúspěšně hledali snímek, který by se mu (v jakési subkategorii psychopat/sériový vrah) vyrovnal. Podobné pocity při sledován jsem měl třeba u filmu Megan Is Missing, ale to je skutečně nižší váhová kategorie.

Na závěr jenom dvě zmínky k obsahu filmu: zajímavý je jeden z komentářů, který upozorňuje na to, že sérioví vrazi nejsou jenom „hvězdy“ jako Ted Bundy nebo Jeff Dahmer, je prý třeba si uvědomit, že v každém období působí na území USA 25 až 50 sériových vrahů najednou(!). A druhá zmínka je potom k nalezeným kazetám: všechny byly totiž pečlivě očíslovány a tvoří kontinuální řadu čísel, až na mezeru 27 kazet, které v archivu chybí. Najdou se?

Mé hodnocení 4,75 bodu z pěti, vy můžete hodnotit na stránce filmu The Poughkeepsie Tapes.