Původně jsem plánoval napsat do tohoto krátkého článku něco, co by zásadně vyjádřilo téma obsahu stránek FanoušciStrachu.cz (bude-li dále ještě použito, potom jako FS). Než mě došlo, že je to nesmysl. Za prvé je téma stránek FS nejlépe popsáno jejich obsahem, tedy filmy, které přidáváme do databáze nebo se k nim snažíme napsat něco, čemu říkáme recenze (tady se omlouváme všem SKUTEČNÝM filmovým recenzentům). A za druhé jsem si jist tím, že bych při snaze o co nejsofistikovanější vysvětlení termínu found footage NEBYL schopen objevit Ameriku. Neboli teoretizovat nad něčím, co už dávno přesněji popsali jiní.

Pokud tedy toužíte po absolutním filmozpytném popisu termínu found footage, budete muset zabrouzdat jinam. Mým doporučením budiž vyčerpávající stať na stránkách foundfootagecritic.com. Protože mi přijde trapné článek jednoduše přeložit a ukrást, zkusím z něj na této stránce použít to, co považuji za důležité a ověřené.

Takže co to vlastně je

A teď tedy konečně něco málo k termínu found footage. Přestože se i na těchto stránkách často zmiňuje to, že jde o ŽÁNR (možná by se ale mělo spíš hovořit o kategorii), nelze ho jednoduše zařadit po bok žánrům jiným (komedie, thriller atd.). Rozhodujícím faktorem pro označení filmu jako found footage není totiž vlastní děj, ale způsob, jakým je tento děj zaznamenáván a jak je tento záznam divákům podán a popsán. Princip záznamu (a jeho případný popis) musí být vždy součástí děje. Nejsou tedy přípustné záběry pořízené klasickým kameramanem, tj. tím, který se přímo neúčastní děje filmu, stejně tak nelze použít záběry neobsluhovaných kamer  (případně jiných snímacích zařízení), jejichž umístění a aktivace nemá žádnou souvislost s dějem filmu. Také je třeba uvést zásadní věc, a to fakt, že v (pravděpodobně) většině filmů, označených jako found footage, k žádnému “nálezu záznamu” nedojde :-).

Na odkazovaných stránkách foundfootagecritic.com je po rozboru mnoha set filmů učiněn závěr, podle něhož se může naprostá většina found footage snímků rozdělit do čtyř základních skupin podle typu záznamu:

  • záznam pořizovaný jedním (čí více) z herců/aktérů filmu. Tady by se dalo napsat, že normální kameraman přichází ve found footage filmu o práci, ale tak jednoduché to samozřejmě nebude, určitě spoustu záběrů mají stále na svědomí profesní kameramani, (teď mě napadá, že o práci naopak může přicházet vždy jeden z herců, který je nahrazen kameramanem). Typickým příkladem tohoto typu je např. The Blair Witch Project
  • druhou skupinu definuje formát obecně nazývaný fiktivní či pseudo-dokumentární film (též mockumentary), kdy děj zaznamená dokumentaristický tým, nebo může jít např. o policejní hlášení z vyšetřování apod.. Příkladem budiž např. film What We Do in the Shadows, ale je také pravda, že tento formát často splývá s ostatními.
  • třetí skupinu tvoří filmy, které se dají označit jako snímky zpravodajského typ – kdy jsou k ději používány záběry profesionálního zpravodajského týmu, příkladem je např. film Ghostwatch.
  • poslední skupinou je potom ta, která používá ke snímání děje různé sledovací kamery – bezpečnostní, webkamery, kamery v mobilech atd. Jako příklad si uveďme Paranormal Activity.

To je tedy zhruba citace z uvedených stránek, se kterou se dá souhlasit, už v bodech jsem ale psal, že některé kategorie se překrývají, protože např. naprostá většina záznamů prvního typu může být zároveň považována za dokument.

Parametry found footage a charakteristika

Filmy found footage mají celou řadu parametrů, kterými se vyznačují, které kategorii/žánr definují a jejichž nedodržení může způsobit to, že čistý found footage film rázem spadne do kategorie filmů hybridních, tedy kombinace FF s běžným filmem. Takovým “kazovým” parametrem může být např. použití hudby v pozadí snímku, jejíž produkce nemá žádnou spojitost s dějem v tom smyslu, že její zdroj není přímo součástí scény. I zde jsou výjimky – v tomto případě je tolerována hudba, která je přidávána např. k fiktivnímu dokumentu v rámci děje uvnitř filmu.

Velkým rozdílem oproti běžné filmové produkci je typ finálního produktu, který je předkládán divákovi. U found footage filmů si můžete často přečíst, že jde o nesestříhané záběry nebo tzv. hrubá data bez jakékoliv editace apod.. Každý, kdo kdy měl co do činění s editací záznamů ve střižně samozřejmě ví, že něco takového je vcelku nemyslitelné, i běžný televizní (dokumentární) film, který ve finále nevypadá “nic moc”, je na svoji finální stopáž sestříhán z mnohonásobně větší délky. Takže tento údaj bereme u found footage s rezervou – je asi lepší se domluvit na tom, že tvůrci si přejí, aby výsledek vypadal JAKO hrubý nesestříhaný materiál.

S tím souvisí i finální mastering včetně gradingu materiálu, při kterém se na specializovaném pracovišti dodává filmu po sestřihu finální kvalitativní podoba – barevné korekce a s tím související např. “natónovaní” materiálu do požadované podoby. Vzhledem k požadavku na co největší syrovost jsou tyto úpravy u found footage filmů představeny jako minimální, ovšem i zde jde ve skutečnosti o vyvolání dojmu minimálních zásahů do původní podoby záznamu.

Herci ve found footage filmech

Dalším jednotícím prvkem found footage filmů je herecké obsazení a jeho šíře. Snahou produkčních týmů je vybrat do filmu tváře neokoukané, nejlépe naprosto neznámé. Není žádnou výjimkou, když je členem hereckého ansámblu sám režisér či další členové štábu. Opět je třeba si uvědomit, že i neherce zahraje většinou lépe herec, neherce až na čestné výjimky poznáte okamžitě: bude to ta postava, za jejíž herecký projev se budete stydět i vy jako diváci.

Bohužel omezené rozpočty mnoha filmů neumožňují angažování kvalitních a přesto neznámých a neokoukaných herců. Na druhou stranu se výjimečně ve FF filmech objeví i hvězdy z hollywoodských blockbusterů – příkladem budiž např. Karel Roden ve snímku Frankensteins Army.

Technika používaná při natáčení found footage

Dalším rysem, typickým pro found footage film, je použití lowend, přesněji řečeno běžné neprofesionální techniky. I tady jde občas spíše o razítko než o realitu, ve skutečnosti se použije pro natáčení mnoha filmů jiná (profesionální) kamera, namísto té, která je například představena přímo v záběru.

Ve většině filmů s nízkým rozpočtem se ale skutečně používají běžné amatérské kamery, dnes často i fotoaparáty s možností záznamu videa, nebo dokonce mobilní telefony, a na záznamu je to potom samozřejmě vidět, zejména v šeru a za chabého osvětlení v noci.

Stejně jako video je na tom v případě found footage i audiotechnika, těžko lze u výsledného filmu předpokládat zvukové prostorové orgie, když byly všechny scény snímány na mikrofon integrovaný v kameře. O hudebním doprovodu snímku už jsem psal, definice formátu ho v podstatě vylučuje, přesto se poměrně často používá.

Nechtěl bych ale, aby z mého popisu pořizování videa a audia u found footage filmů získal někdo dojem, že snad je používání běžných záznamových prostředků chybou. Ne, jde o VLASTNOST žánru, která navíc velkou měrou ovlivňuje zdání jeho autentičnosti.

Filmové triky tak, jak jsou dnes běžné ve standardním filmu a v TV (tedy ty s použitím CG – počítačové grafiky) jsou v žánru found footage používány zřídka a v jednodušší podobě. Naopak poměrně často se používají klasické filmové klamy a triky, zejména masky, samovolné pohyby předmětů ve scéně apod.. (Pozn.: Občas si na CG troufnou i tvůrci filmu s tím nejnižším rozpočtem a bývá to pravidelně spíše ke škodě věci).

Peníze vždy až na prvním místě

Všechny zmíněné charakteristické znaky found footage produkce jsou ovlivněny (v textu často zmiňovaným) parametrem, kterým je finanční rozpočet. Pro filmy z této kategorie bývá často finančním stropem množství peněz, na kterém rozpočty běžných filmů (i televizních) začínají.

Ze všech zmiňovaných vlastností žánru found footage existuje množství vyjímek. Najdete zde filmy, které jsou obrazovou pastvou i pro oči filmového pozéra, stejně jako snímek s rozpočtem mainstreamového filmového hitu. Jde však skutečně pouze o vyjímky a obecnou charakteristiku určují naopak ti ostatní.

Pokud mne nebo kolegu ještě časem něco napadne, budeme článek průběžně aktualizovat.